Medicína není všemocná, její chyby mají reálné a tragické následky. Bez odpovědnosti
Zamyšlení nad tím, kam vlastně medicína a zdravotnický systém směřují. Iatrogenní úmrtí, tedy úmrtí způsobená lékařským zásahem, jsou fenoménem, který by měl vzbuzovat daleko větší obavy než současné „pandemie“ či jiné veřejné zdravotní krize.
Už jen fakt, že existuje samostatný termín pro smrt způsobenou lékařskou péčí, naznačuje, jak závažný problém to je. Místo aby bílý plášť symbolizoval bezpečí a uzdravení, měl by vzbuzovat opatrnost a zdravý respekt. Zvlášť po tzv. koronakrizi, kdy bylo prokázáno, že mnoho opatření, která měla ochránit populaci, paradoxně vedla k vyššímu počtu úmrtí, než kdyby žádná opatření nebyla přijata.
Politické rozhodnutí ovládat strach a zavádět chaos pomocí nejasných a často protichůdných pokynů vedlo k situacím, kdy zdravotnický systém a samotní lékaři nebyli schopni zajistit skutečnou péči, ale naopak zhoršovali stav pacientů. Nadměrné testování, přehnané a nesmyslné léčebné postupy, chybná medikace nebo nepřiměřené zásahy do organismu vedou k tomu, že lékařský zásah se stále častěji stává přímou příčinou úmrtí.
Místo aby bylo naším prvořadým cílem minimalizovat iatrogenní škody, často je systém nastaven tak, že se tyto chyby maskují, zamlčují nebo dokonce zlehčují. Lidé by měli mít větší strach z toho, co může bílý plášť způsobit, než z čehokoliv jiného. V době, kdy jsou informace stále dostupnější a možnosti léčení stále sofistikovanější, je paradoxem, že roste počet úmrtí způsobených právě medicínou.
Je čas otevřeně mluvit o tom, že medicína není všemocná, a že její chyby mají reálné a tragické následky. Je potřeba, aby pacienti byli více informováni a chráněni před zbytečnými zásahy, které mohou skončit smrtí. Systém musí nést odpovědnost a zvyšovat kvalitu péče místo slepého pokračování v praktikách, které škodí.
Tento článek je výzvou k probuzení a k zamyšlení nad tím, kam vlastně medicína a zdravotnický systém směřují, pokud už dnes jedna třetina úmrtí může být přímo spojena s lékařskými zásahy.
Mnozí si stále myslí, že soud je místo, kde zvítězí pravda. Že když mají důkazy, svědky a čisté svědomí, mají i šanci uspět. Jenže realita je jiná. Jít k soudu s něčím, co se dotýká základních pilířů systému, znamená jít s holýma rukama proti opevněné pevnosti.
Soudy nejsou nezávislý ostrov spravedlnosti. Jsou součástí systému. Jsou placeny systémem, fungují podle jeho pravidel, a hlavně: chrání jeho stabilitu. Proto v momentech, kdy by mohlo soudní rozhodnutí otřást důvěrou v důležitou instituci, obor nebo zavedený narativ, najednou přestává fungovat rovnováha, objektivita i logika.
Pravda přestává být důležitá ve chvíli, kdy její uznání ohrožuje samotné základy systému, který soudce, úředníky i advokáty živí. A ty, kdo v takové chvíli čekají spravedlnost, čeká jen frustrace, ztráta peněz a zbytečně investovaná energie.
Tento text není o rezignaci. Je to výzva k uvědomění. Pravdu často nelze získat v síních, kde se rozhoduje o tom, co smí být slyšeno. Pokud máš pocit, že máš pravdu, ale zároveň víš, že saháš na něco většího než jsi ty, jednej jinak. Mluv nahlas, tvoř tlak, buduj vědomí. Ale nečekej, že systém sám na sebe vynese rozsudek.
Komentář:
Vynikající článek, jako bych ho psala já. Důležitá je poslední věta, že lékaři nemají žádnou zodpovědnost. Pokud udělají chybu, i fatální, nic se jim nestane, stát je chrání. Proto je naším úkolem zvyšovat vzdělanost spoluobčanů, poukazovat na nebezpečí mnohých lékařských vyšetření, zásahů a léčiv, varovat před chybami v diagnostice, vést k samostatnému, kritickému a logickému myšlení, k vyšší úrovni vzdělanosti nejen z medicínského, ale i z právního hlediska, k přiměřenému, ale ne přehnanému respektu k lékařským autoritám, posilovat pocit svéprávnosti a rovnosti pacienta vůči lékaři. Toto je úkol nás všech poradců.
HB
